Délka tónu
Teď, když už umíme zapsat výšku tónu, se zaměříme na jeho délku. U tónů ji měříme na „doby“. To jsou takové malé časové dílky. Udává je třeba dirigent, metronom, nebo tlukot našeho srdce. Tento tep skladby nám potom může dělit noty na části. Například „nota celá“ trvá čtyři doby. Nebo „nota půlová“ trvá 2 doby. „Nota čtvrťová“ trvá jednu dobu. „Nota osminová“ trvá jen půl doby, a proto se do jedné doby vejdou dvě vedle sebe. „Nota šestnáctinová“ pak trvá čtvrt doby, takže se jich do jedné doby vejdou dokonce čtyři.
Jak je tep skladby rychlý, to udává tempo. Je to označení, které je napsáno hned na začátku notového zápisu.
Je-li tam třeba zapsáno „Allegro“, znamená to „rychle“. Představme si to, jako kdybychom si šli zaběhat do lesa. Představme si rychlost tlukotu našeho srdce. Takto rychle bychom měli skladbu hrát nebo zpívat, pokud je na jejím začátku „Allegro“.
Kdybychom uviděli například předpis „Largo“, tedy česky „široce“, měli bychom si představit kupříkladu pohled na širé moře. Jak se jeho vlny pomalu blíží ke břehu. Tak pomalu a široce bychom měli skladbu potom hrát.
A kdybychom uviděli například předpis „Andante“, neboli česky „krokem“, představme si, jako kdybychom kráčeli ze školy domů. Takovýto rytmus kroků by udával tempo „Andante“.
Pro příklad si poslechněme dvě ukázky. Která ze skladeb by měla předpis „Allegro“ a která „Largo“?
- Georges Bizet: předehra z opery „Carmen“
- Antonín Dvořák: druhá věta ze symfonie „Z Nového světa“
Nejčastěji používané tempové předpisy:
Largo = široce
Lento = pomalu
Adagio = zdlouhavě
Andante = krokem
Moderato = klidně
Animato = hybně
Allegro = rychle
Prestissimo = velmi rychle